Stránky

úterý 20. září 2016

Sbohem, můj malý princi..

Po dlouhé době a dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že nastal čas, abych odhalila, co se v posledních měsících odehrává v našem rodinném životě. Že je to rozumné a vlastně nutné, protože mi denně chodí spousta emailů a zpráv zakončených dobře myšleným přáním krásného zbytku těhotenství (nebo něčeho v podobném smyslu) a mě to zraňuje a já teď potřebuji všechny síly, na které mohu dosáhnout. A taky se potřebuji vypsat, srovnat si myšlenky a sebrala jsem konečně odvahu po tom, co se mi tahle slova už několik večerů honí hlavou a nedají mi spát.

Život se totiž rozhodl, že nám rozdá hodně těžké karty a otestuje, co jedna taková drobná blondýna vydrží. Říkám si, že už by to docela stačilo a v tuhle chvíli to vypadá, že se začíná situace obracet a bude mít pozitivní tendenci. Ačkoli rány na duši si s sebou poneseme už navždycky.

Příběh zkrátím, ono by to komplet vydalo už spíš na knihu. Ty malé epizody v rámci toho velkého vynechám úplně. Stačí říct, že jsou v něm hodně nepříjemné a kruté momenty, ale i velké množství krásných chvil plných lidskosti, lásky a velkého pochopení. Některé scény jsou jak z blbého amerického filmu. A já se snažím tím vším proplouvat s pokorou a beze vzteku nebo sebelítosti, se zdravým rozumem a vztyčenou hlavou. A taky s optimismem a humorem. Byť bych tomu nevěřila, tak i v těch nejtěžších situacích se dá najít spousta sil v drobnostech a úsměvu.

Je to tři měsíce, co mě začalo bolet za krkem. Tou dobou jsem byla ve třetím měsíci těhotenství a začala mě opouštět únava a já se pustila znovu do práce a všeho dalšího s plnou vervou. Jenomže to bolení za krkem ne a ne povolit. Protože jsem chtěla být fit k porodu, tak jsem začala chodit k fyzioterapeutce. Po cvičení se mi vždycky ulevilo na pár dní a já jsem nic víc neřešila. Pak se mi ale přestalo ulevovat a bolest se stala trvalou součástí života a byla dost slušná. To už jsem si poručila a šla k praktickému lékaři, aby mě poslali na ultrazvukové vyšetření. Počítala jsem s tím, že mi řeknou, že jsem hysterka a že mám namožený sval a dělám z toho vědu. Jenomže ultrazvuk odhalil uvnitř svalu cystický útvar o docela velkých rozměrech a radiolog doporučil magnetickou rezonanci. Tu mi v těhotenství napoprvé odmítli udělat, ačkoli se dělat může, dokonce se někdy dělá i přímo miminku, jak jsem se později dozvěděla. Nedala jsem se a vyšetření jsem si vydupala. Chtěla jsem být v klidu a bála jsem se, že bych třeba malého nemohla po porodu kvůli bolesti nosit, nebo že by mě mohla čekat nějaká operace a my bychom museli být bez sebe, radši jsem to chtěla mít vyřešené co nejdříve. A taky se mi bolesti stupňovaly a já si nedokázala představit, jak bych fungovala s velikým břichem, holkami a přestávala jsem to fyzicky zvládat. Termín lékaři objednaného vyšetření by býval byl minulý pátek, ale tady zasáhla moje druhá maminka a našla možnost vyšetření v dřívějším termínu (za tři dny a ne za skoro dva měsíce). A to mi naprosto vážně zachránilo život.

Na rezonanci už bylo zřejmé, že jde o nádor, ale ještě stále jsem nevěděla, jestli je nebo není zhoubný a říkala jsem si, že by přece miminko nevzniklo v takhle nemocném těle. Ale jisté bylo, že je ten útvar na hodně blbém místě. Pak už bylo všechno neskutečně rychlé. Tedy přesněji řečeno od té chvíle, kdy se mnou začala zabývat Motolská fakultní nemocnice. Následovala další rezonance, biopsie (už také druhá), CT, rentgen, ... A každé z těch vyšetření ukazovalo, že je situace o kus vážnější, než se zdálo předtím. Po týdnu byla na nohou půlka Motola a přednostové spondylochirurgie (tam se operuje páteř), gynekologicko-porodnického oddělení, molekulární medicíny a onkologie se svými týmy řešili jednu malou těhotnou Dandovou a jak jí zachránit život.

Je to málo přes čtrnáct dní, co jsem se dozvěděla, že je nádor zhoubný a navíc dost neobvyklý a agresivní a že v tuhle chvíli jde pravděpodobně operovat celý. Tou dobou už jsem přestávala chvílemi cítit prsty levé ruky a věděla jsem bez nejmenších pochyb, že ta potvora rychle roste a to směrem k páteři. Bylo to už i dost vidět. Začínala jsem se obávat, že nás osud postaví před otázku: já nebo malý? Holky bez maminky s bráškou nebo s maminkou bez brášky? A ono na to opravdu za pár dní došlo.

Neskutečně oceňuji profesionalitu všech (kromě jedné výjimky), se kterými jsme v té době mluvili. Nikdo nás netlačil žádným směrem, věděla jsem, že tohle je jenom moje rozhodování a že je svobodné. A když jsem si vyžádala, že abych se mohla rozhodnout, tak potřebuji mluvit se všemi zúčastněnými odborníky (rozumějte primáři jednotlivých oddělení) a klást jim další otázky (byť informací o stavu věcí jsem měla dostatek), tak si na mě opravdu všichni našli čas a trpělivě vše odpověděli. Při tomhle hukotu, který tu pozoruji, muselo být na hranici nemožného takovou schůzku takhle narychlo zařídit.

Z toho, co jsem se pak dozvěděla, vyplývalo, že opravdu stojíme před rozhodnutím, jestli budou zachraňovat mě nebo miminko a že šance tak nebo tak nejsou velké a že zachránit oba by bylo o tom se spolehnout na zázrak. Nebudu zabíhat do podrobností a okolností, které vedly k tomu, že jsme se rozhodli ukončit těhotenství, aby mohla proběhnout moje operace. To je příliš osobní a příliš bolestné a já nechci vzpomínat na zoufalou bezvýchodnost té situace. Jak jsem se snažila dopátrat něčeho, co by poskytlo pár týdnů času a jak ta řešení padala z mnoha důvodů pod stůl. Stačí říct, že kdyby šlo o první těhotenství a my neměli doma ty dvě naše malé velké lásky, které si nezaslouží vyrůstat bez mámy, tak by rozhodnutí bylo jiné. A já bych se pravděpodobně nedožila konce tohohle roku.

S tímhle teď budeme muset žít a pokud možno se s tím smířit. Se svým malým chlapečkem jsem se rozloučila, požádala ho za odpuštění, že jsem ho nemohla ochránit. Ale hlavně jsem mu z celého srdce poděkovala za to, že k nám tenhle malý princ přišel, aby holčičkám zachránil maminku. Je to jejich malinkatý hrdina a strážný anděl. Nebýt jeho, tak jsem celou situaci určitě řešila o mnoho týdnů později a nespěchala na lékaře a proces vyšetření by se táhl o několik týdnů déle. Znám se na to příliš dobře a vím, že by to tak bylo. Takhle jim budeme celý příběh vyprávět a budeme malému chodit děkovat na nějaké krásné a příjemné místo, které mu najdeme.

Prosím, respektujte to, že jde o nás, ne o vás a nepátrejte a nesnažte se vžít do naší situace a sdělit, co byste v takové chvíli dělali nebo nezkoušejte hledat nějaká další řešení, věřte, že není okolnost, kterou bychom nezvážili a úhel pohledu, kterým bychom se nedívali a otázka, kterou bychom si nepoložili. Já jen všem přeji, abyste nikdy nemuseli nic podobného prožít, protože si neumím představit o mnoho obtížnější situaci a vy si to přejte také. Pohlaďte radši svá bříška, polibte své děti a blízké a řekněte jim, že je máte rádi :)

Rozhodla jsem se dát veškeré síly do svého uzdravení a věřila, že všechno musí klapnout, aby tohle celé nebylo zbytečné. Že zkrátka je na čase, aby se ty pověstné misky vah začaly naklánět na druhou stranu. Přesto jsem měla veliký strach. Ono není jednoduché poslechnout si, že půjde o naprosto extrémní operační výkon, při kterém je velké riziko úmrtí nebo částečného ochrnutí, ovšem dává největší možnou a vlastně jedinou naději. Nebo pak sdělit manželovi svá přání v případě úmrtí a dát dohromady vše potřebné. Napsat dětem dopis na rozloučenou a vědět, že si vás asi nebudou pamatovat. Bylo by ale zbabělé a nefér tohle neudělat.

Ale myslím, že jsem to ve finále minulou středu měla lehké. Manžel a rodina si prožívali daleko krušnější chvíle než já. Já si šest hodin pospala na sále a pak ještě dvě na ARU a probudila jsem se vylepšená o titanové šrouby v krční páteři a celá pohyblivá a bez nádoru. Teda abych byla úplně přesná, mírně mě brní levý palec..ale oni těch šest hodin opravdu prožili.

Za to, že jsem naživu a hybám se, vděčím profesoru Štulíkovi a týmu z jeho kliniky. Když se na mě byl po operaci podívat, tak jsem nevěděla, jak honem vykoktat poděkování a on na to jen odpověděl: "Ale jo, rádo se stalo.." Člověk jako je on se moc často nepotká. Všem patří můj obrovský vděk a obdiv. Na klinice je sehraný tým profesionálů, kteří nezapomněli, že jejich pacienti jsou lidé s city. Od pomocného personálu po lékaře.

Cítím se moc dobře a dneska už i jako člověk, chodím, mám oblečení, které má i zadní stranu, vede že mě už jen jedna hadička, jsem téměř bez léků na bolest a fit. Popravdě se každý z místních diví, že jsem po tolika zákrocích a pouhých pět dní po tom obrovsky složitém v takovém stavu.

Nevěřím, že je to náhoda, ale výsledek toho, že jsem pevně rozhodnutá být v pořádku a myšlení má velkou sílu. A taky toho, že o svá těla doma pár let dbáme. Však mě prohlídli od hlavy k patě a závěr je takový, že jsem fakt obrázek chodícího zdraví, až na ten malý detail. To jen tak pro ty, kdo by si řekli, k čemu mi byla dobrá zdravá strava, když jsem stejně dostala rakovinu.

Cesta za uzdravením ještě nekončí, čeká mě ještě jedna operace páteře, při které mi vyndají trochu víc obratlů a přidají o trochu víc titanu. A taky onkologická léčba. To je zatím ve hvězdách, jak kdy a co konkrétně.

Víte ale, čeho si na celé situaci nejvíc vážím? Svého muže. Který je neuvěřitelně statečný, neochvějně mi stojí po boku a je mi opravdovou oporou. Bez nejmenších problémů zvládá korigovat chod domácnosti a starat se o obě holčičky. Je skvělý táta a já vůbec nemusela pochybovat, že se dokáže o děti postarat a věděla jsem, že v tom nebude tápat. Nemusela jsem mu dávat žádné instrukce, protože odjakživa sdílíme péči o domácnost rovným dílem. O holčičky byl zvyklý pečovat od miminek a ví všechno. Umí jim i sobě uvařit. Teda jenom jsem upozornila, že je potřeba jim měřit nožičky, aby jim nebyly malé boty. Nic víc. Nemusela jsem nic řešit, ničím se stresovat. A ani on není z té nové role moc rozhozený, protože ji zkrátka zvládá bez potíží. Mohl by to teď mít o mnoho těžší, kdyby se musel všechno učit a já mu měla všechno diktovat. Asi by to bylo i hodně nepříjemné. Tápající tatínci jsou vtipní možná ve filmu, v realitě ne..

Jestli máte, milé dámy pocit, že máte doma chlapa, který tak trochu (nebo i dost) ignoruje péči o rodinu a vás to mrzí a trápí, dejte mu tohle přečíst, ať si zkusí představit, že je v kůži mého manžela. Už měsíc je na všechno sám a nechybělo moc a mohlo to tak být napořád. Člověk má tendenci si myslet, že ho nic podobného nemůže potkat. Já si to myslela taky. Víte, milí pánové, co vaše děti snídají a obědvají? Umíte jim to uvařit? Víte, kde mají oblečení a dokážete ho vyprat tak aby přežilo? Víte, kde koupit nové až z něj vyrostou? Víte, jaká je jejich oblíbená hračka a dokážete je uspat? Umíte je utišit když pláčou nebo se s nimi smát a hrát si? Zkuste si sem tam víkendu prohodit role, uvařit, i vaše žena má nárok na odpočinek a uděláte jí tím radost.

Další svatozáře patří i celé naší rodině, která se v tuhle chvíli semkla dohromady a že všech sil pomáhají mému muži, aby mohl v některých dnech chodit do práce a holky nemusely předčasně do jeslí nebo školky a být s cizími lidmi. Zjistila jsem, že mám druhou mámu a druhého tátu. Moc si vaší pomoci vážím, jsem vám vděčná, že mi o ty moje lásky pečujete a že si ten můj báječný chlap může trochu odpočinout, protože tohle je situace, kterou by bez vaší pomoci bylo skoro nemožné zvládnout z mnoha hledisek a já mám o něj starost. Aby mi chudák zatím nezešedivěl.. vždycky jsem si myslela, že to já budu někdy opora někoho jiného a hele..

No a já, která si vždycky všechno musela udělat sama nebo minimálně zkontrolovat a následně zkritizovat se učím přijímat pomoc a zvyknout si na to, že svět se točí i bez toho abych na něj dohlížela. A já si tu dělám plány do budoucna a začínám se nudit..

Držte mi palce, ať jsem brzy fit a můžu zase vidět a přitulit ty svoje princezny.

*Jantar*

PS: Omlouvám se všem, že toho nejlepšího chlapa pod Sluncem jsem vám vyfoukla ;)

A připojuji aktuální foto..jsem dost ráda za no poo metodu, musím říct :)

středa 7. září 2016

Vaše přání a vzkazy a co já na to :)

Milí čtenáři, moc děkuji za vaše podněty, otázky i milé a povzbuzující vzkazy ze soutěže o Mini Mei Tai! Jsem ráda, že vám dělám radost, nebo třeba dodávám odvahu. Pokusím se vytrvat a splnit většinu vašich přání :)

Teď k tomu, o co jste si napsali..

Hodně z vás by rádo vidělo další návody na šití. Nafocený mám návod na úplně jednoduché (ale pěkné) dětské mikinky, "jen" dopíšu texty a během pár dní ho zveřejním. V plánu mám spoustu dalších věcí, ovšem netuším, kdy je dokážu zrealizovat. Taky mám v plánu naučit se vyrobit střihy k vytisknutí :)

Spousta otázek nebo přání souvisí s dětmi a jejich výchovou:

Další recepty a strava dětí. Tady mám problém, že mám málo fotek. Prostě to sežereme dřív, než si stihnu vzpomenout, že bych mohla vzít do ruky foťák. Mám doma dva otesánky. Jeden příklad za vše. Hrajeme si s "oblékacími" medvídky, kteří mají vyměnitelné obličeje s různými výrazy. Medvídek se zrovna usmívá, a tak se ptám Rozárky: "Proč myslíš, že se medvídek usmívá? Má radost?" Róza bez zaváhání: "Dostal papání!"

Taky padl dotaz na pečení chleba. Upéct ho umím. Dokonce i lidem chutná. Ovšem už jsem zvládla zahubit nejeden kvásek, a tak bych si sama k sobě pro rady nechodila :) Na to jsou tu jiní šikulové - třeba Maškrtnica (tady) nebo Pavla v troubě (tady), podle které jsem pekla chleba dokud jsem měla čas dělat hnětený.

Pak se ptáte na to, jak zabavit děti, na nápady na hračky nebo montessori pomůcky. Nad tím se zkusím zamyslet a něco šikovného sepsat. K svátkům teď holčičky dostaly několik nových kousků, které se obrovsky ujaly, tak minimálně to. Je ale fakt, že mnoho hraček doma nemají a myslím si, že i to je důvod, proč si s nimi opravdu hrají. Nerozptyluje je počet a nové podněty, ale vrací se k tomu, co mají rády. Ani jim moc nevytváříme nějaké speciální zábavy, samozřejmě malujeme, modelujeme, čteme.


Spíš je zapojujeme do obyčejného života. Prostě se mnou vaří, poklízí, a dost jim to jde. Róza vyloženě miluje vaření a hned ráno se ptá, co budeme vařit a pak mi v procesu radí, co mám přidat (kdybych to respektovala, tak kam se hrabe pejsek a kočička), koštuje "nejdžív vyštydnout (fouká), dobý, maminko, dobý..".



Johanka zase ráda dává věci do pořádku a přesně ví, co kam patří a běda jak je někde něco vylitého, umatlaného, nebo uklizeného tam, kde to nemá být. Umaže si třeba tričko a už jede "vypuat! do puačky dát, pinavý!". A jde to skutečně udělat. To tam teda pak stojí a zápasí se sundáním trika, já musím pomoct, dovolit jí, ať ho vrzne do pračky, pračku pustí a já ji pak zas vypnu :) Když ji chci zabavit na dýl, tak třídí prádlo. Reálně pochopitelně nic nevytřídí, jenom rozhází po podlaze, ale komentuje "todle bajevný, todle bíuý.."

Jeden z dotazů bylo i jak děti zapojit do činností jako je úklid nebo vaření. Já vlastně nevím :) Já jim jenom nebráním :) Někdy to stojí dost trpělivosti nezasáhnout a neopravovat a nechat je čudlat půl hodiny rozlitou vodu někde úplně vedle, než je to rozlité a pak ještě zhodnotit, že to je super, jak věděly, že to je potřeba utřít a jak pečlivě se snažily. Ovšem nese to své ovoce.

Jediné, co mě mrzí, že nemáme zahrádku, kde by se mnou mohly pozorovat, kde se to všechno vlastně bere (jsem přesvědčená, že vzhledem k jejich lásce k jídlu by i tohle mělo úspěch, pokud by se pěstovaly především jedlé plodiny).

No, ba ne, ještě mě mrzí, že se v době, kdy jsem byla nemocná, naučily dívat na animované filmy (neměla jsem sílu s nimi hledat jinou zábavu, zpětně bych ji asi hledala víc) a teď je to hodně baví. Snažím se alespoň s nimi filmy komentovat, využít to, co tam vidí a pak se o tom s nimi bavit.

Holky se každopádně dokáží dost zabavit i spolu a já jim do těch chvil nezasahuji (dokud to neznamená, že by se navzájem ohrožovaly na životě).

Dál se ptáte na spinkání. K tomu tématu už mám článek dlouho v hlavě. Takže brzy bude.


Odplenkování a učení na nočník. Už jsme definitivně bez plen a tak můžu přiblížit, jak to u nás probíhalo. Neskutečně nás překvapilo, že ve finále proces trval tři dny (jako fakt!). Také brzy.

Co s sebou na procházku? Jeden kratičký článek na tohle téma už jsem psala (TADY). Zkusím se zamyslet, jestli bych dala dohromady nějaký seznam toho, co v batohu vždycky mám. Osobně bych si ze sebe ale příklad nebrala. Jsem ten typ, kterému věčně něco chybí.

Co máme v lékárničce? Po pravdě nic moc :) Nejsem si ani jistá, že by se to jako lékárnička dalo definovat. 

Často se také objevovala dvojčecí témata:

Dvojčata a jejich spory, jak řešit? No, to kdyby mi někdo dokázal poradit :) Nejhorší je, když v rámci těch sporů slyším sebe. Hodně mi pomohla knížka "Sourozenci bez rivality". Ale je fakt, že oproti jakýmkoli sourozeneckým rozepřím, o kterých je v knize řeč, se prostě ty dvojčecí musí řešit už v době, kdy děti "nemají rozum" a nejde jim nic vysvětlit. Zaúkoluji manžela a spolu se zamyslíme, jak jsme to tehdy vnímali a řešili.

Mám prý popsat obyčejný den s dvojčaty. Tak to musím zklamat, takový neexistuje :D

Jestli jde nosit dvojčata a břicho zároveň. V nouzi jde všechno. Ale tedy nedoporučuji, není to příjemné a určitě ani zdravé. Jenže když bolí ty nožičky, domů je daleko, obě děti leží na zemi v záchvatu, že "dál už nemůžu, maminko", běžná lákadla a úplatky nefungují, co má taková mrňavá blondýna dělat, že? Tak jednu dopředu, druhou na koně a jdem..ona se ta přední kolem toho břicha ještě vejde.

Pak vás hodně zajímá, jak se mám já a bříško. To je na delší povídání. A určitě se k němu časem (asi brzy) dostanu.

Když jsme u bříška, tak padl dotaz na to, jestli jsem měla rozestup svalů a co s tím? Měla, po porodu jsem se ho zbavila a už zase ho mám (druhé těhotenství). Připravila jsem a natočila spolu se svou fyzioterapeutkou video s několika cviky pro prevenci i léčbu diastázy, už jsem i sepsala doprovodný článek. Teď čekám na "zelenou", jestli je to takto ok.

Také vás zajímají alternativní školky. K tomu zatím nemám moc co napsat. Ale pevně věřím, že holčičky na jaře nastoupí do vznikající lesní školky u nás ve městě, takže potom :)

No a nakonec se ptáte, jak to všechno zvládám? Od té doby, co holky přes den spí jen málokdy a usínají pořád kolem desáté, je to značně horší (je to i znát na frekvenci článků). Ale jde to.

Řekla bych, že klíčové jsou čtyři věci:
1) Neplýtvám časem na televizi a podobné věci (ani chvilkami, mě to zkrátka nebaví, ani ji nemáme) a dělám to, co mě baví a je to vidět. Relaxuji činností. 

2) Můj báječný manžel mě dokáže naprosto zastoupit, takže se v podstatě někdy vystřídáme mezi dveřmi, kdy on přichází z práce a já odjíždím za klientkami. Nebo mi umožní celý jeden den z víkendu věnovat "práci", druhý obvykle podnikáme něco společně.

3) Mám k ruce paní na úklid, která mi jednou za týden chodí pomoct a udělá takový ten hloubkový pořádek. Nastala chvíle, kdy jsem totálně přestala stíhat a musela jsem si vybrat, z čeho slevím. Čas pro děti nepřicházel v úvahu, nechtěla jsem ani odmítat klientky a ubírat z už tak osekaného prostoru na psaní a tvorbu, to bych to tady mohla zabalit. Spoustu času a úsilí mě stál úklid. abych byla schopná udržet vše v čistotě, tak jsem úklidu věnovala každou "volnou" chvilku přes den a vlastně i večer. Čas na manžela nulový, pruda, nuda, vidět to nebylo. Tak jsme se dohodli, že prostě zkusíme zaplatit paní na úklid. Chodí každý týden na tři hodiny. Nestará se o ložnici a dětský pokoj, i tak jí to zabere celé tři hodiny a to se jí pod nohama nepletou batolata a fakt maká. To znamená, že mého času přerušovaného vařením, dětmi,  a tak mě to stejné určitě stálo třeba 15 hodin týdně aniž bych někdy viděla byt uklizený. Takhle odejdeme s dětmi ven a vrátíme se do nablýskané klícky. Ten pocit je k nezaplacení. Těch pár peněz dokážu utratit i za mnohem nesmyslnější věci. Vřele doporučuji :)

4) Nehledat důvod, proč něco nejde, ale hledat způsob, jak to půjde. Ideálně se vůbec nezamýšlet nad tím, proč ne. Většina překážek je jen v naší hlavě a my dokážeme vymyslet, jak se přes ně dostat. Jenom to chce se zkusit na celou věc podívat z jiných perspektiv a vůbec si hlavu nezasekávat tím, proč ne.

A pak padl jeden dotaz, který mě překvapil:

Proč látkuji, píši vege recepty a přesto šiji z kůže nebo na ní fotím děti - a tím si odporuji. Byla k němu připojená prosba, abych se k tomu vyjádřila, takže tady:

Nikdy jsem netvrdila, že jsem vegetarián nebo snad vegan. Maso u nás doma jíme, sice poměrně málo, ale ano a rádi. Kožešiny a kůži používáme kvůli jejich funkčním vlastnostem a protože se jedná o přírodní materiály. Důvodem toho, že tady mám i vegetariánské recepty (kde se ale běžně vyskytuje třeba máslo a další neveganské suroviny) není přesvědčení, ale spíš to, že receptů na řízky je všude dost, zatímco chutné bezmasé pokrmy se hledají poměrně těžko. Nehledě na to, že jde o jídla, která mají být v určité fázi přípravy použitelná i pro opravdu malé děti v jejichž jídelníčku by masa mělo být poskrovnu (podle zásad výživy, kterými se doma řídíme). Souvislost mezi používáním látkových plen a veganstvím (respektive užíváním kožených výrobků) nedokážu najít vůbec, takže k tomu se neumím vyjádřit.

Pokusím se vyhovět vašim přáním, nic nemohu bohužel slíbit. Až budu připravená, tak vám napíšu, proč.

Zatím se mějte hezky, užívejte slunečného září a svých dětí a věcí, které vám dělají radost!

*Jantar*

PS: "Dřevník" stále máme a stále nám vyhovuje :)

neděle 28. srpna 2016

Mini Mei Tai pro panenky

Nedávno holčičky přešly do nové fáze a když vidí šátek nebo nosítko, tak nechtějí ke mě do nosítka, ale chtějí nést vlastní miminko. Ano, je to tady, podnikají první krůčky k samostatnosti. Na rozdíl od spousty jiných maminek to nenesu těžce a s povzdychem, že mám po tulení, ale s hrdostí a nemalou radostí, že možná někdy budu mít taky trochu klid (než se narodí další tulidlo). A podporuji tyhle snahy co to jde. Protože dospělácké verze jsou jim i panenkám velké, tak jsem se rozhodla jim ušít vlastní miniaturní nosítka. Na následujících řádcích najdete detailní návod na ušití vlastního (včetně popisu zjednodušené verze pro úplné začátečníky - tohle nosítko je dobrý první projekt).

A na Facebooku Back on Trees (TADY) si můžete o jedno nosítko zasoutěžit (do středy 31.8.2016, výherce se losuje 1.9.2016).

středa 24. srpna 2016

Jak vybrat šátek (pro dvojčata)?

To je otázka, kterou dostávám na každém kurzu a snad denně mě čeká jedna v emailu. Takže jsem se rozhodla, že sepíšu svá doporučení. Typicky nečekejte přednášku, ale spíše souhrn mých vlastních zkušeností. Doufám, že se mi podařilo zodpovědět většinu možných otázek :)



úterý 16. srpna 2016

Dárky k druhým narozeninám

S počtem dárků jsme to opravdu nepřeháněli. Místo toho jsme se s rodinou dohodli na tom, že společně koupíme dražší kousky, které ale budou mít smysl a budou holkám dělat radost ještě dlouho.

Chcete vědět, co holky dostaly? Čtěte dál..